AUGUSTIN, AURELIUS (354-430). Když vleklá katastrofa vyvrcholila a když barbaři ovládli západní Středomoří, setkali se tu s dokonale vybudovanou mladou náboženskou organizací, utuženou překonanými vnitřními zápasy, jednoduchou, jednotnou, ovládanou principy primitivům pochopitelnými a působivými na jejich cit, totiž s církví křesťanskou; podrobivše se jí, sklonivše se před její autoritou, uvázali se v dědictví duchovních pokladů starověku, pokud byly vtěleny do nauk církevních. Tento obrat se nám dnes už nezdá tak zázračný, jaký opravdu byl; byl umožněn jedině tím, že když bylo nejhůř, v době stěhování národů, a zejména toho strašného roku čtyřstého desátého, kdy divoké rabující Alarichovy voje pronikly do Říma, křesťanství už mělo filosofického sjednotitele, svého teoretického budovatele, který na dlouhou dobu zakončil klání všelijakých úchylkářů a odštěpenců a který, zorganizovav církev podle způsobu platónské Ústavy, vytříbil její myšlenkovou náplň; byl to biskup Augustin, učitel středověku, týž svatý, který ještě nedávno před Alarichovým vpádem hlásal ve svých spisech věčné trvání římské říše, zakladatel církevní nauky jakožto systému vědeckého a – nemohu nepoznamenat – požehnaný básník.

,,I řekli mi: Pravda a opět pravda, a mnoho o ní hovořili, leč neměli ji v sobě ... Ó pravdo, pravdo! Jak hluboce tehdy po tobě vzdychalo samo jádro mé duše, zatímco oni mi naplňovali sluch pouhými zvuky tvého jména a obsahem svých břichatých knih ... „

"Nechoď ven, jdi do sebe sám; uvnitř člověka bydlí pravda." Tady je východisko filosofie Augustinovy: hledání pravdy, cíl a smysl všeho myšlení, začíná sebepoznáním, vnitřní zkušeností, neboť v sobě samém nalézám základ všech jistot: jistotu, že jsem. I kdybych si zamanul a pochybovalo všem na světě, nemohu pochybovat o tom, že pochybuji."

.Kterýžpak člověk pochybuje, že žije, že se rozpomíná, že poznává, že chce, že myslí, že ví, že soudí? A vskutku pochybuje-li, žije; pochybuje-li, rozpomíná se na příčiny své pochybnosti (si dubitat unde dubitat meminit); pochybuje-li, ví, že pochybuje; pochybuje-li, žádá si jistoty; pochybuje-li, myslí; pochybuje-li, ví, že neví; pochybuje-li, soudí, že nemá udílet lehkomyslně svůj souhlas." (O trojici, X, 14) Všechny stavy vědomí, všechny způsoby myšlení jsou, jak je vidět, obsaženy v jednoduchém aktu pochybování, ba co víc: Kdo pochybuje, zná už tím také přeneseně pravdu. Smyslové počitky se nám totiž vnucují s tak elementární silou přesvědčivosti, že bychom o nich nemohli zapochybovat, kdyby v naší duši nebyla a priori uložena jistá měřidla a sudidla pravdy; člověk má kromě smyslů (sensus) také rozum (intellectus, ratio), který mu umožňuje bezprostřední názor nehmotných, nepochybných pravd, jako jsou ideje matematické nebo zásady logické až k pravdám mravním a estetickým: ,,že je třeba žít řádně a že lepšímu je třeba dát přednost před horším, nejsou-li to pravdy naprosto jisté?" „Nemohl bys posuzovat to, co vnímáš vnějšími smysly, kdybys ve svém vědomí neměl určité zákony krásy, podle nichž měříš všechno krásné, jež vnímáš mimo sebe."

Apriorní jistota těchto pravd však Augustinovi nestačí; žák Platónův a Plotinův hledá nikoli pouze její no etickou, nýbrž i metafyzickou stránku. Pravda, věčná a nezměnitelná, nemůže být dílem nevěcného, zániku podléhajícího člověka; musí mít svůj důvod v Bohu. Bůhje světlo, v němž vše vidíme a posuzujeme, střed, k němuž se ostatní pravdy sbíhají; každé rozumové poznání je v podstatě poznání Boha. „Boha a duši si přeji poznati. Dále nic? Ne, dále nic." „Zeptal jsem se země, i pravila mi: Já to nejsem; a cožkolivěkje na ní, dalo mi touž odpověď ... Otázal jsem se slunce, měsíce, hvězd, i bylo mi řečeno: My nejsme ten Bůh, jejž hledáš. Řekl jsem tedy všem by to stem, jež obklopují brány mého žití: Nepověděli jste mi o mém Bohu nic, než že nejste on; dejtež mi tedy zprávu, kdo on jest. Tehdy vykřiklo všechno jsoucno hlasem velikým: On nás stvořil. Můj zkoumající pohled byl otázkou, jejich krása odpovědí. I obrátil jsem se k tobě a promluvil jsem k samému sobě: Kdo jsi? Ajá odpověděl: Člověk jsem, viz, složený z duše a těla; a duše je vnitřní, tělo pak vnější; a to vnitřní je lepší. .. Ty jsi lepší, ó duše má, řekl jsem jí, neboť dáváš prospívati tělu mému a poskytuješ mu život, což žádné tělo žádnému tělu poskytnout nemůže; a život života tvého je Bůh ... „ (Vyznání, X, 6) Poznání pravd nejvyšších plyne z extatického spojení čistého, vášní zbaveného a láskou k pravdě naplněného ducha s Bohem. Takovéto božské osvícení, na smyslovém poznání nezávislé, nemá ovšem nic společného s poznáním věcí reálních, které je naopak plně závislé na smyslové zkušenosti. Smysly nás neklamou; omyl vězí v unáhleném úsudku. „Vidím věci takové, jaké jsou, ježto Bůh je vidí." Tímto rozlišením dvojího poznání, smyslového a duchového, Augustin správně vyhověl vážné Platónově připomínce: Ale je nutno najít cestu zpátky.

Podobnou „cestu zpátky" nalézáme i v Augustinově etice. Stanoví-li jako nejvyšší cíl člověka věčný mír a blažené nazírání Boha na onom světě, nezapomíná – na rozdíl od všech mystiků – na praktické požadavky života na tomto světě a energicky se dožaduje mravního jednání, plynoucího z dobré vůle. V srdci člověka je uložena lex aeterna, věčný zákon mravní, totožný se zákonem božím a se zákonem rozumu. Mravní jednání však nesmí postrádat základny víry křesťanské. Pohanské ctnosti nejsou nic víc než skvělé neřesti, neboť jim ona základna chybí. Nicméně přebírá Augustin čtyři hlavní platónské ctnosti, moudrost, uměřenost, spravedlnost a statečnost, a přidává k nim křesťanskou víru, naději a lásku.

V člověkově psychickém životě rozeznává tři stránky, spojené jednotícím poutem duše: schopnost představ, úsudku a vůli. Tato duchovní trojjedinost nám vzdáleně a analogicky umožňuje pochopit záhadu trojjedinosti boží a trojjedinosti vší skutečnosti, jež záleží ve vesmírném bytí, vědění a chtění (esse, nosse, velle), jakož i božské všemohoucnosti, vševědoucnosti a dobrotivosti. Z těchto tří momentů si Augustin nejvíce vážil vůle: všechny pohyby a stavy duševní vycházejí z vůle, na vůli je závislý veškerý smyslový a rozumový život člověkův; vůle je svobodná. Tady se však Augustin stejně jako většina křesťanských myslitelů před ním zapletl do choulostivých rozporů. Svoboda vůle je základní křesťanské dogma, protože bez ní by nebylo hříchu, bez hříchu by nebylo vykoupení a bez pojmu vykoupení by se zhroutila celá křesťanská věrouka. Svoboda vůle se však nesnáší s představou Boha, neboť Bůh jakožto nejvyšší nepodmíněný princip všeho jsoucna zahrnuje i nepodmíněnost vůle, jež svobodu vůle lidské ruší. Augustin rozřešil tento spor takto: Třebaže Bůh věděl, že to špatně dopadne, neboť Bůh ví vše, udělil člověku svobodu vůle, dav mu schopnost nehřešiti nebo hřešiti (posse non peccare ). Člověk této svobody zneužil tím, že snědl zakázané jablko a upadl v prvotní hřích. Tímto nejdražším jablkem, které se kdy objevilo na černém trhu, přišlo na svět zlo a podrobilo si člověka: jeho stav pak byl non posse non peccare (nemožnost nehřešiti). Dobro, jež člověk přes svou zkaženost přece jen občas koná, nezávisí na jeho vůli, nýbrž na milosti boží. Toto učení, třebaže je v zřejmém rozporu s Augustinovým postulátem svobody a s jeho etikou dobré vůle, stalo se základním článkem křesťanské dogmatiky a dopomohlo Augustinovi k prohlášení za svatého.

Nejzajímavější, totiž myšlenkově nejhlubší část Augustinova spisu Vyznání je proslulá jedenáctá část této knihy, v níž se zabývá otázkami stvoření světa a času. „Dej, abych poznal a porozuměl, jakjsi na počátku stvořil nebe a zem!" modlí se Augustin na prahu svých úvah. Ale jeho prosba zůstává oslyšena; nechápe, není s to porozumět. „Jak to všechno tvoříš? Jak jsi stvořil, Bože, nebe a zem? Nebe a zem jsi nestvořil na nebi, ani na zemi, ani ve vzduchu, ani ve vodě, neb to všechno patří k nebi a zemi. Ani vesmír jsi nestvořil ve vesmíru, neboť nebylo místa, kde by mohl být, než byl stvořen. Ani v ruce jsi neměl nic, z čeho bys stvořil nebe a zem. Kde bys byl vzal to, co jsi dosud nestvořil, abys z toho mohl tvořit? Všechno je jedině proto, že jsi Ty. Pravil jsi, i stalo se, a slovem svým jsi stvořil všechno."

Pravil jsi ... To tedy znamená, že stvoření světa a vesmíru bylo víceméně nahodilé, neboť kdyby Bůh nebyl pravil, nebylo by k žádnému stvoření došlo. „Bůh nepotřeboval stvořit svět." (Vyznání, XIII, 4) „Všechno je z milosti boží." (XIII, 3) Tento akt stvoření pak byl nejen nahodilý, ale i nedokonalý. Nebe a země „nejsou tak krásné, dobré a jejich jsoucnost není tak jistá, jako jsi Ty, ba v porovnání s Tebou vlastně nejsou ani krásné, ani dobré, ani nejsou. Toto víme a za svou vědomost Ti děkujeme. Když však svou vědomost porovnám s vědomostí Tvou, pak tedy vědomost naše je nevědomostí." (XI, 4)

Teď se naskýtáotázka, co Bůh dělal předtím, než stvořil svět? Odpověď zní: nedělal nic, protože nebylo žádného „předtím". Pojem „předtím" je nemyslitelný bez pojmu času, ale čas vznikl teprve stvořením světa. Ale co je čas? „Kdo to povi krátce a prostě? Kdo to pochopí myšlenkou a vypoví slovem? .. Kdyby se mě na to nikdo neptal, věděl bych to. Ale když to někomu mám vysvětlit, pojednou to nevím." (XI, 14) Tyto úvahy vedou Augustina k relativistické teorii času.

Není budoucnosti, není minulosti, praví. To jediné, co jest, je přítomnost.

Minulost totiž už není a budoucnost dosud není. „Nemluvíme o čase, že je dlouhý, ale pravíme o minulosti, že byla dlouhá, a o budoucnosti, že bude dlouhá. Panebože můj, světlo moje, zda se pravda sama v tomto bodě člověku ne wysmívá?" (XI, 15) Aby unikl tomuto výsměchu, Augustin stanoví, že nemůžeme-li se pojmu minulosti a budoucnosti – ač popravdě neexistují – vyhnout, musíme je identifikovat s přítomností: minulost je rovna paměti, budoucnost očekávání, a paměť i očekávání jsou současné skutečnosti. (XI, 20) Ale když toto stanovil, Augustin si uvědomuje, že rozřešil pouze povrch problému. „Vyznávám se Ti, Pane, že pořád ještě nevím, co je čas. Vyznávám se Ti nanovo, že nevím nic víc než to, že hovořím v čase a dlouho už hovořím o čase. Vím i to, že samo ,dlouho' je jen trváním času. Ale jak to můžu vědět, když ani nevím, co je čas?" (XI, 25)

Jediné možné východisko z těchto zmatků jest to, že „čas měříme duchem", jak Augustin praví, to jest: čas jest subjektivní. „Panebože, jak hluboká je propast Tvých tajemství!" povzdechne si Augustin závěrem k této podivuhodné anticipaci Kantovy teorie času.

Zmíněnou nedokonalost stvoření světa postuloval svatý Augustin asi proto, aby po svém způsobu uspokojivě vysvětlil existenci zla, totiž ďábla, a ďáblovi posluhujících lidí. Za svého rušného mládí, stráveného v severní Africe – byl totiž rodem Numiďan -, Augustin vyznával fantastické nauky perského manicheismu, který v jeho vlasti byl velmi rozšířen. Přívrženci této sekty hlásali mimo jiné, že zlo je mocnost stejně původní jako dobro a ďábel, bytost záludná a aktivní, že existuje od věčnosti stejně jako Bůh. Když se Augustin přiklonil ke křesťanství, pokusil se toto učení překonat tím, že na místo odevždy existujícího ďábla dosadil ďábla, který se zrodil teprve se stvořením tohoto světa jako důsledek jeho přirozených nedostatečností.

V slavném spise O městě Božím přinesl Augustin první evropskou filosofii dějin. Lidstvo tvoří jednotný organismus, prožívající dětství, jinošství, mužství a starobu, a vždy a všude nad ním bdí Bůh, vedaje po všech cestách až k poslednímu soudu. Jsou však dvojí lidé, světští a duchovní, tvořící dvojí město: pozemské a nebeské, z nichž ,jedno se honosí statečností vládců svých, druhé pravi k Bohu: ty jsi statečnost má, tebe budu milovat" Křesťan nevypovídá poslušnost pozemskému městu, tj. státní moci, nepopírá vážnost světské moci, poslouchá zákonů a platí daň, tento viditelný znak občanské a politické podrobenosti. Toto vše činí však pouze dobrovolně; jeho život mravní je přitom zakotven někde jinde mimo světskou obec; tento vnitřní postoj ho činí občanem celého světa, členem obce nebeské, jejímž králem je Bůh a všichni svatí. – Konflikt pozemského a božího města vyplňuje dějiny lidstva. Vypleněný Řím, jehož věčnost Augustin hlásal za svého nerozvážného mládí, byl posledním útvarem města světského; církev jest orgán obce boží. Církev prostředkuje občanům nebeského města spásu a organizuje tento svět k obrazu věčnosti. Po konečném vítězství církve nad vším světským nastane poslední soud a pozemský svět dojde svého zničení.

Augustin se k této filosofii propracoval po mnohých bojích a odbočkách.

Zprvu učitel řečnictví, četbou Cicerona se přiklonil k filosofii. „S neuvěřitelným žárem srdce jsem zatoužil po nesmrtelné moudrosti." Jakjsme už viděli, za svého mládí se vášnivě přikláněl k naukám perského manicheismu. Od této výstřednosti se pak odvrátil k výstřednosti proti lehlé, stav se skeptikem a odtud zase novoplatonikem. Než pak podnikl poslední krok do křesťanství, musil překonati mnoho překážek, potlačit své ctižádostivé plány, vzdát se myšlenek, jež mu byly drahé, a zkrotit svou silnou tělesnou smyslnost. O těchto bojích vypravuje ve svých Vyznáních s vášnivou upřímností; věru v životě tohoto podivuhodného muže se bez vášně nic neobešlo. Dav se pokřtít a byv později v Africe vysvěcen na kněze, stal se biskupem v Hippo Regius a zahájil vášnivou církevně organizační činnost.

Jeho vliv byl nesmírný. Jeho učení o státě se stalo základem středověké politiky a církev dodnes z něho čerpá svou autoritu. Zakladatel moderního racionalismu Descartes převzal z něho základ vší své moudrosti. Moderní logicismus se na něj odvolává svým pojmem věčných hodnot. „Otec kybernetiky" Norbert Wiener navazuje na jeho pojetí zla, resp. ďábla, jakožto funkci záporných hodnot tohoto nahodile stvořeného svčta; Augustinův ďábel je pro něj totožný s moderním pojmem entropie (viz Kybernetika).

Kromě jeho děl již uvedených je dobře jmenovati jeho spisy O nesmrtelnosti duše, O trojici, O svobodě vůle, O poměru těla a ducha a úchvatné Rozhovory duše s Bohem (vyšly i v českém překladu).


[BACK]